Je pravdou, že starší generace té mladší často nerozumí, a čím větší je věkový rozdíl mezi nimi, tím je tento problém zřetelnější. Toto je ještě zvýrazněno současným rychlým technologickým vývojem, se kterým mnohdy staří lidé již nedovedou držet tempo, a také mnohými politiky napříč celým politickým spektrem, kterým právě tyto mezigenerační spory vyhovují, neboť odvádí pozornost od opravdových, vážných problémů. Můžeme si tedy velmi snadno představit, že starší lidé se budou dívat s nedůvěrou a leckdy i pohrdáním na věci, které mladí lidé provozují, zvláště pro zábavu.
A jedním z těch, na které mají spadeno poměrně často, jsou videohry. Častým argumentem je, že vedou děti k násilí, vyvolávají v nich agresivitu, případně zabírají čas, který by mohly trávit venku hraním s kamarády. Ovšem tato přesvědčení nevznikla jen tak. Mají hned několik základních důvodů. Tím prvním jsou média, která tito lidé konzumují. Právě ona často upozorňují na nebezpečí videoher, ať už zdánlivá nebo skutečná. Zde si však musíme uvědomit, že jejich cílem není ani tak informovat lidi, jako spíše mít co nejvyšší sledovanost, případně nejvyšší počet kliknutí.
Čím nejznačnější zpráva, pokud možno negativní, tím více lidí přitáhne. A zprávy o zlých videohrách, které ničí děti, táhnou, neboť dávají vinu někomu jinému, než jsou rodiče, případně nejbližší příbuzní. Nabízí tak nepřítele, proti kterému je možné se spojit. Dalším faktorem je, že tito lidé ani videohrám nerozumí. Často ani neví, že existuje mnoho nejrůznějších žánrů, přičemž valná část z nich je nenásilná a skládá se například z řešení rébusů a hádanek. A tito lidé jim ani nechtějí porozumět. Pro ně je to něco, co je mimo jejich komfortní zónu, a tak se toho bojí. Když k tomu pak přidáme i vliv médií, je jasné, že máme zaděláno na problém. Co s tím můžeme dělat? Popravdě, v podstatě bohužel nic. Aby se situace změnila, byla by nutná mnohem větší pozitivní prezentace videoher. Té se však nejspíše nikdy nedočkáme.