Já si myslím, že každé dítě by si přálo mít doma nějaké zvíře. Opravdu neznám žádné malé dítě anebo i dospívajícího, který by mi řekl, že by doma nechtěl žádné zvíře. Ale i když to takhle vezmu, tak vlastně můj bratr byl vždycky takový, že raději byl takový technický typ, než aby měl doma nějaké zvíře. Ale abych se přiznala, tak my doma jsme vždycky měli nějakého křečka nebo dokonce i zakrslého králíka. Akorát si vzpomínám, že bratr, když mu bylo asi osm nebo devět let, tak moc si přál fretku, nějakou fretku nebo něco podobného, možná i lasičku. Když jsem se potom bratra ptala, kde na to přišel, že by mohl mít fretku nebo lasičku, tak on řekl, že to viděl u jednoho kamaráda.
Jeho kamarád má prý velikou samičku fretky a ona prý má mladé fretky. Taková krásná mláďátka. Myslím si, že každý člověk, kdyby uviděl taková krásná, roztomilá mláďátka fretky, že by to také každý chtěl. A tak maminka nám dovolila, že si jednu malou fretku můžeme vzít. Je to opravdu krásné zvíře, je také opravdu chytré a všude jenom skákalo. Jenomže bohužel my jsme tu naši fretku vůbec nevychovali, a tak dělala všude nepořádek a také všechno okousala. Jednoho dne otec jednoznačně řekl, že fretka musí z domu. My jsme ji ze začátku také chtěli mít jenom zavřenou v kleci, ale fretka tam vyváděla, protože byla zvyklá být jenom na volno a běhala i po venku i po celém domě.
Samozřejmě, že když jsme měli rozkousaný gauč a také nábytek, tak se otec rozhodl, byl celý naštvaný a fretku jednoznačně někomu daroval. My děti jsme opravdu z toho byly nešťastné, ale maminka, aby nás uklidnila, tak každému pořídila jednoho malého křečka. Měli jsme opravdu veliké terárko a potom nám ještě pořídila do akvária rybičky, protože rybičky jsem si vždycky přála, tak jsem byla ráda, že už mám konečně rybičky. I když stále na fretku jsme vzpomínali a nikdy jsme na ni nezapomněli, tak jsme si řekli, že s tou fretkou jsme to asi docela přepískli.